Jak šel čas s ciderem

Pocházím z Valašska, kde výroba domácího alkoholu byla celkem běžná, slivovice samozřejmě. Sledování bublání kvasu bylo tak nějak normální, stejně jako zabijačky a uzení klobás, jen něco vlastního v Praze pořád chybělo. Zabijačka spíš ne. Slivovice bez švestek není úplně nejjednodušší a o vínu bez vinice jsem naposled četl v Bibli. Volba tedy padla na zahradu na chatě plnou jablek.

Poslední dva roky jsou znázorněny na následujícím obrázku.

 

První cider na cirka pětilitrovém lisu, rozdrcený kusem klacku byl … ehm … svůj, ale co, na vaření dobrý.

Intermezzo se odehrálo s chrupkou, která se vine po zadní stěně domu. Když už nemůžu říct nic, tak to aspoň bylo oranžové a chutnalo jen o trochu líp než standardní Templářské.

Poslední cider se týden maceroval na slupkách, pak se na stejném miniaturním lisu vylisoval, aby zoxidoval po spontánním vykvašení. Takhle jsem se dlouho nestyděl, ale co, vonělo to po jabkách a bez jakéhokoli pokusu o stabilizaci z toho v pravidelných intervalech byl buď krásný perlivý ocet nebo výrazná limonáda, tvrdá jak kámen. Na ochutnávku domácích ciderů vyšla zrovna ta první fáze…

Nu což, letos pojedem dál - zase spontánně, tentokrát v soudku, s kratší macerací a lis už je na cestě z Říše, protože strávit dva dny crcánim s jablečným bahýnkem v garáži nehodlám. Držte palec.