Bio či nebio, toť otázka

Hipsteři a jídlo nacisti by nedali ani krok bez biodynamického vína, přírodního cideru nebo piva z dvacetilitrové mikrošarže. Běžný Franta uživatel by přísahal na polosladké víno ze supermarketu, ať už Sklepmistra nebo něco pěkného s medailemi a nápisem Krist, Hort nebo Templář. A při debatě se oba tábory navzájem označují jako snobi nebo hloupí spotřebitelé, krása, ne?

Osobně nejsem vášnivým zastáncem ani jednoho směru. Začal jsem jako chemik, čistě z toho důvodu, že okolí vyrábí víno způsobem - šplícháme hodně, síříme už v kádi, přelisujeme aspoň na třikrát a sypeme cokoli s nápisem BS nebo Erbsloh. Na zahradě podobně - proč použít posekanou trávu, když můžu koupit tunu mulčovačky, proč se zajímat proč to neroste, když to můžu polít pěti nablýskanýma lahvičkama z Obi. Tenhle přístup jsem si vyzkoušel několikrát a defakto z čehokoli jsem vyrobil STEJNOU univerzální šumivou kvasinkiádu.

Pokračoval jsem z extrému do extrému, takže přišlo období nežerunicconenibio s obrovským rozčarováním. Komunita na mne působí elitářsky a mnohdy neuvěřitelně dogmaticky. Přičemž občasné pokusy o dotazy byly odbyty slovy "takhle to má být", ovšem že bez vysvětlení proč by něco zoxidovaného, kalného a mimo standardní škálu mělo být v pořádku.

Skončil jsem někde na pomezí. Chemikálie šly do koše a na zahradě jedeme stylem pokus-omyl. Měsíc ovšem ignorujem. Ale nic mě netěší víc než vidět, že výsledky pokaždé dopadají jinak, ale ne katastrofálně. I přes to, "že to tak nejde, protože to tak nikdo nedělá".

Jak šel čas s ciderem

Pocházím z Valašska, kde výroba domácího alkoholu byla celkem běžná, slivovice samozřejmě. Sledování bublání kvasu bylo tak nějak normální, stejně jako zabijačky a uzení klobás, jen něco vlastního v Praze pořád chybělo. Zabijačka spíš ne. Slivovice bez švestek není úplně nejjednodušší a o vínu bez vinice jsem naposled četl v Bibli. Volba tedy padla na zahradu na chatě plnou jablek.

Poslední dva roky jsou znázorněny na následujícím obrázku.

 

První cider na cirka pětilitrovém lisu, rozdrcený kusem klacku byl … ehm … svůj, ale co, na vaření dobrý.

Intermezzo se odehrálo s chrupkou, která se vine po zadní stěně domu. Když už nemůžu říct nic, tak to aspoň bylo oranžové a chutnalo jen o trochu líp než standardní Templářské.

Poslední cider se týden maceroval na slupkách, pak se na stejném miniaturním lisu vylisoval, aby zoxidoval po spontánním vykvašení. Takhle jsem se dlouho nestyděl, ale co, vonělo to po jabkách a bez jakéhokoli pokusu o stabilizaci z toho v pravidelných intervalech byl buď krásný perlivý ocet nebo výrazná limonáda, tvrdá jak kámen. Na ochutnávku domácích ciderů vyšla zrovna ta první fáze…

Nu což, letos pojedem dál - zase spontánně, tentokrát v soudku, s kratší macerací a lis už je na cestě z Říše, protože strávit dva dny crcánim s jablečným bahýnkem v garáži nehodlám. Držte palec.